Přinášíme Vám článek s Janou Sedlmajerovou, který vyšel v časopisu RETRO dne 13.3.2017.
Modelka, herečka, výtvarnice, terapeutka – všechny tyto profese patří k Janě Sedlmajerové, která stihla zamotat hlavu mnoha mužům.
S Janou Sedlmajerovou se dnes můžete potkat nejspíš ve chvíli, kdy budete řešit nějaký životní problém, anebo si půjdete koupit léčivý obraz. Když se jí ale zadíváte pozorněji do tváře, vybavíte si možná i některou z jejích filmových rolí. Nebyly příliš velké, ale zato vždy v zajímavých filmech a po boku mimořádných osobností. S úsměvem k tomu sama dodává: „Měla jsem štěstí na lidi.“
Dá se to říct hned o prvním člověku, který jí pomáhal na svět. Byl to profesor Josef Švejcar, legendární pediatr, který k ní v porodnici v Londýnské ulici pronesl větu: „To je ale hezká holčička!“ Její krásy si později všímali mnozí a krása jí také pomohla vydělat první peníze. Musela se totiž už v šestnácti živit sama. Od té doby také razí heslo, že ženy se o sebe umí vždy postarat.
Vyrůstala přitom v dobře situované rodině ředitele brněnské Živnostenské banky Václava Pešky. Bohužel však zemřel předčasně po výslechu státní bezpečnosti v roce 1952. Janě bylo teprve deset. Maminka postupně začala rozprodávat starožitnosti, aby přežily. To ještě bydlely v rozlehlé vile v Jiráskově (dnes opět Masarykově) čtvrti, vybavené nábytkem na míru, perskými koberci a křišťálovými lustry. Když se později s maminkou přestěhovaly do Prahy, nezbylo jim z někdejšího přepychu nic. V kritickou dobu Janu vyfotil fotograf Vilém Heckel s náručí tulipánů. Fotka se ocitla v novinách a Jana se díky ní dostala k práci fotomodelky. K tomu si jako studentka střední grafické školy přidala praxi u fotografa Karla Ješátka v barrandovských ateliérech a začaly přicházet nabídky na různé drobné i větší role. Tu první dostala od režiséra Jaromila Jireše ve filmu »Křik«. Následovala detektivka »Alibi na vodě«, »Ukradená vzducholoď«, »Poslední růže od Casanovy« či »Nebeští jezdci«. „K filmu jsem vždycky utíkala pro příjemné vzrušení a zážitky od stolu, kde jsem se věnovala užité a propagační grafice.“
Jedním z jejích největších kamarádů z herecké branže je dodnes Zdeněk Braunschläger. „Znala jsem ho už z Brna, kde hrál nádherné role v divadle a já se na něj chodila koukat. Pak přešel do Prahy a znovu jsme se setkali. Pomohl mi v nejtěžších chvílích – třeba po mém rozvodu – v jeho úžasném bytě na Václavském náměstí jsem mohla kdykoli najít azyl a pochopení. Na stejném patře bydlel i Waldemar Matuška tehdy ještě s Jitkou Zelenohorskou a život tam probíhal jako jeden velký mejdan. Když v srpnu 1968 vtrhly do Prahy ruské tanky, scházeli jsme se v Činoherním klubu, kde Zdeněk hrál, a prožívali jsme společně všechnu tu hrůzu.“
Jana získala své příjmení po prvním manželovi, chemikovi Bohumilu Sedlmajerovi. „Byli jsme spolu dva a půl roku a rozešli jsme se v klidu. Chtěl, abych zůstala doma, a to nešlo. Do konce jeho života jsme se ale kamarádili.“ Další, desetileté, manželství prožila s kameramanem Jiřím Vojtou. I s ním se nakonec rozešla, když chtěl, aby pracovala jen na jeho projektech. „Po rozchodu jsem chvíli bydlela v autě, než jsem si sehnala byt a začala znovu a úplně jinak“. Přiznává ale, že se od všech svých mužů i od slavných kolegů vždycky něco naučila. „To byly moje univerzity,“ dodává Jana.